„Stala se mi nedávno úžasná věc! Něco jsem začal a zkazil to…“
Působí to jako špatný vtip. Vždyť my lidi chceme vždycky uspět! Být šťastní, dobří, a dokázat, že jsme schopní v tom, co děláme. Chyba je spíš noční můrou. Sice se smíříme s tím, že se občas stane, ale běda, aby se mi nestala v něčem, co teď zrovna jdu dělat.
Jenže tohle přesvědčení – že chyba je něco špatného, trapného a začátečnického – je naše největší životní brzda.
Vezměte si své děti. Když něco zkoumají, stokrát to zkusí, než se jim to povede. Do určité doby jim to tolerujeme, protože víme, že není lepší způsob. Ale jak dostaneme pocit, že trochu rozumí, co jim říkáme, je přirozenému vývoji konec.
„Nechoď tam, pusť to, lžička se drží takhle, dělej to, jak ti říkám, dělej to SPRÁVNĚ…“ Tak se stane, že z malých Honzíků a Kačenek vyrostou dospělí, kteří se neumějí srovnat se svými chybami. A když už se jim nějaký přešlap stane, radši déle povídají o tom, proč se jim to nepovedlo, než aby převzali zodpovědnost a šli to zkusit znova.
Asi si říkáte: „Takové lidi znám, ale to já nejsem.“ Jenže pravda je, že mluvím přesně o vás! Přesněji řečeno o vás a sedmi miliardách dalších. Až na pár indiánů a členů aboriginských společností jsme totiž v civilizaci všichni posedlí strachem z toho, že uděláme chybu.
To nás pak nutí zapírat, zamlouvat, nesnažit se dosáhnout vysněných cílů a přebývat tam, kde to už známe, kde máme své jisté. To vše místo toho, abychom – jako to dítě, kterým jsme byli – zkoušeli znovu a znovu a znovu, až bychom uspěli ve všem, po čem nejvíc toužíme, a začali být konečně šťastní.
Vzory takového přístupu přitom najdeme u všech velkých osobností. Já miluji příklad Thomase Edisona, který, než vytvořil první funkční žárovku, 10 000 krát neuspěl. 10 000 neúspěšných pokusů! Mohl to vzdát po druhém nebo třetím, mohl to vzdát po stém nebo po tisícím. Ale on vytrval a tak teď koukáš na monitor, prostě protože někoho napadlo, že by mohl rozzářit i něco jiného, než knot.
Stačily dvě věci: Mít nápad a nebát se selhání.
Chyba v sobě nese ještě jednu kvalitu: POUČENÍ. To je cennější než všechny moudré řeči, protože na tomto světě jsme kvůli zkušenosti, a pokud jí nebudeme sbírat, marníme svůj čas. Nechci mluvit o spirituálním smyslu života, ale prostě o tom, že se nedobereme ke štěstí, pokud se ho nepokusíme dosáhnout.
A světe div se, když se o to pokusíme, většinou se to nepovede napoprvé. Když ale budeme neúspěchy zkoumat a něco si z nich odneseme, po desátém nezdaru už přesně víme, co máme udělat, a úspěch se dostaví.
Zní to matematicky, a tak to taky je. Když se šéfa IBM ptali, co by měl člověk udělat, pokud chce rychleji dosáhnout úspěchu, odpověděl „Zdvojnásobte míru neúspěchu.“
Úspěšní lidé jsou prostě mnohem častěji neúspěšní, než většina. To protože se mnohem častěji do věcí pouštějí a z chyb si odnášejí větší poučení.
Gram činu má větší váhu než tuna teorií. A nejlepší je prostě zvládnout jeden měsíc dělat věci, které bys dřív ze strachu neudělal. Vím nicméně, že taková rada neodbourá strach. Mám tedy řešení, jak na to jít postupně.
Co nás štve na druhých, nás ve skutečnosti štve na sobě.
To je léty odpozorovaný fakt. A můžete si snadno uvědomit, že to, čeho se bojíte – že vás druzí odsoudí, budou se vám smát, budou vás chtít vyhodit z práce nebo jinak pokárat – ve skutečnosti děláte taky. I kdyby to bylo jen komentování zpráv nebo nadávání na pomalou prodavačku. Dokud si to neuvědomíme, tak jsme jako automat, který je naprogramovaný odsuzovat chyby.
Vy máte ale teď šanci přestat. Udělejte to, a ještě víc než to:
Není to lehké akceptovat, ale ty chyby mají svůj důvod. Lidé je potřebují, protože tak sbírají cennou zkušenost. Možná opravdu potřebují v životě některé věci změnit, uvědomit si, že nějakou práci prostě nemají dělat. Možná potřebují jen dostat ven nahromaděné emoce.
To ale není vaše starost. Pokud to aspoň trochu svedete, přejte jim ty zkušenosti, neberte to osobně (každý si myslíme, že se svět točí kolem nás, a přitom zapomínáme, že druzí to tak mají taky – opravdu, 95% času stráví každý člověk, kterého potkáte, tím, že řeší sám sebe) a přijměte jejich chyby.
Když na sobě začnete pracovat tímhle způsobem a přijmete nedokonalost ostatních, časem si uvědomíte, že i vy máte právo na chyby a že jsou vlastně dobré a důležité pro váš vývoj.
A to je cíl! Brzy pak naberete kuráž a začnete mít k chybám pozitivnější vztah. Dítě, když se mu nepovede vstát, si možná chvilku pobrečí, ale nic ho nezastaví, aby to brzy zkusilo znova. To je vaše pravé já. Začněte proto do věcí chodit znovu a znovu a znovu, a budete jako člověk růst, a nakonec dosáhnete svých cílů.
Tady je jeden praktický postup:
Nejdřív si řekněte: Co v poslední době opravdu chcete udělat, ale bojíte se?
Teď to přeformulujte a řekněte:
„Chci udělat , ale straším sám sebe představou (tady napište, co nejhoršího by se mohlo stát).“
Když si zkonkretizujete ten abstraktní strach, zjistíte, čeho se bojíte, a že to není tak hrozivé. Nejhorší jsou totiž abstraktní překážky – ty jediné nejde zdolat.
Začněte tedy přijímat chyby druhých, přijměte je i na sobě, a zformulujte si, co chcete a čeho se bojíte.
A pokud chcete zažít opravdu velký úspěch, podívejte se na eBook Úspěch v rovnováze. Obsahuje 10 nejzásadnějších principů úspěchu, které vás zbaví stresu a posunou k žití života podle vašich představ.