S penězi vyjdete, ale pořád by to mohlo být lepší? Otočte přístup

Jestli patříte mezi lidi, kteří někdy řešili složenky – myslím hlavně ten koloběh „něco dostanu a hned to odevzdám“, určitě jste si říkali, kdy už tahle nespravedlnost pomine? Koneckonců většina z nás dělá, co může, aby vyvážila práci a aspoň nějaký čas na sebe, odpočinek a nedejbože i nějakou zábavu. Jak to skloubit? A hlavně – jak zařídit, abychom dostávali víc, než dáváme?

Základ je otočit myšlení!

Problém většiny lidí totiž je, že nezkusili víc dávat. Vím, zní to ztřeštěně. Ale tam je právě kámen úrazu!

Přesně takhle jsem i já dlouho řešil koloběh příjmů a výdajů. Byt, děti, jídlo, telefony, pojištění, a do toho jsem si vymyslel, že uspěju jako životní kouč! Zpětně to považuji za nejlepší rozhodnutí svého života, ale ne vždycky to tak vypadalo. Obzvláště když jsem se rozhodl udělat první seminář, ještě jako „no name“, necertifikovaný, bez referencí a letitých zkušeností.

Prostě jsem začal obvolávat firemní sekretářky, dožadovat se jejich šéfů a nabízet „skvělý motivační seminář“. Jediné, co jsem měl, byl elán, a i ten mě rychle opustil, když jsem s těmi lidmi měl začít mluvit.

A tak to nevycházelo, hovor za hovorem, číslo za číslem, a já vážně váhal, jestli jsem neudělal velkou chybu. Tento „marný pokus“ jsem chtěl definitivně ukončit asi minutu předtím, než přišla první objednávka! Radost byla neuvěřitelná, ale po pár dalších objednávkách začalo vše zas váznout. Řešil jsem, co s tím, ještě jsem zintenzivnil volání, ale už x dní to zas neneslo výsledky.

Moc dávání

Tehdy jsem se odhodlal zkusit věc, o které jsem už dřív slyšel, ale ještě nikdy jí nepodniknul. Šel jsem ven rozdat peníze. To rozhodnutí bylo dost rychlé a spontánní a já měl v peněžence v tu chvíli jen tři stovky. I tak jsem si řekl, že je někomu dám, protože peníze jsou energie, a když neradi dáváme, tak blokujeme možnost, abychom sami dostávali.

Netrvalo dlouho a potkal jsem pána, který nevypadal úplně jako bezdomovec, a přesto bylo jasné, že bydlí na ulici. Nejdřív jsem ho přešel a až po chvíli se odvážil otočit. Docela dlouho jsem váhal – bál jsem se, co si o mně pomyslí, nebo co s penězi udělá. Bylo mi trapně a zároveň jsem pochyboval, jestli to celé není nesmysl.

Ale nakonec jsem se k němu vydal a prostě mu peníze dal. Jeho pohled byl překvapený, ale peníze si vzal, a já odešel s pocitem jako po prvním rande: Úsměv od ucha k uchu, srdce mi zalilo hluboké štěstí.

Pocítil jsem sílu toho, že můžu někomu něco dát.

Neřešil jsem pak už nic

Žádné „tak jak se mi tohle vrátí?“ Nedal jsem mu ty peníze proto, abych nějaké vydělal. Udělal jsem to, protože jsem chtěl DÁT, a to bylo nejdůležitější.

Když jsem ale přišel domů, koukal jsem jak zjara. Ještě ten večer mi přišly objednávky na seminář za 9 000,- Kč. Devět tisíc za tři stovky! A dvojité štěstí – z dávání i z přijímání. To byl panečku den :-).

Od té doby se snažím víc dávat. Dostává se mi za to různých věcí. Jednou se někdo podivil, že přece, když si to vezme a nedá mi žádnou hodnotu nazpět, že to nebude „fér“. Já mu ale říkal, že vesmír mi to splatí po svém. To odpoledne stál v jednom podchodu pán s cedulí „free hugs for love and peace“. Byl jsem jako zaražený – bylo to úžasné! Šel jsem pána obejmout a bylo to hluboké a upřímné objetí. Projev takové lásky, která se mezi lidmi vidí jen málo.

Ale úplně největší zážitek z dávání ke mně přišel až asi před měsícem. Ze zvyku dávat jsem hodil padesát korun také harmonikáři na Náměstí Míru. Pán poděkoval, já si chvíli užil jeho hudbu a pak chtěl odejít. On ale ukončil skladbu a běžel za mnou. Začal mluvit o své staré špatně znějící harmoničce a zeptal se mě (teď se držte), jestli bych mu nepomohl koupit novou, kterou má vyhlídnutou za 8 000,- Kč.

Jde jen o akt dávání a přijímání, a já mám tu možnost – tak jako každý!

Začaly mě napadat všechny staré strachy – že mě chce obrat, že si harmoniku nekoupí, že by mohl mít levnější, že… blablabla. Byl ve mně ale i nový hlas, který chápal, že vůbec nezáleží na jeho motivaci. Doopravdy jsem v tu chvíli pochopil, že jde jen o akt dávání a přijímání, a že já mám tu možnost – tak jako každý z nás!

Řekl jsem mu, že to musím promyslet. Dal mi své číslo, ale to jsem nepotřeboval. Jak jsem šel do metra, uviděl jsem bankomat, a rozhodnutí bylo jasné. Když jsem se za ním vrátil, celý se roztřásl. Vzal mě za ruku a zavedl do kostela, kde se pomodlil za štěstí mé a mé rodiny. Pak zavolal pánovi, od kterého měl slíbený nástroj, a příští pondělí jsem ho viděl hrát už s novou krásnou harmonikou.

VÍM, ŽE MÁM

To, co mi dal tento příběh, byla klíčová věc. Uvědomil jsem si, ŽE MÁM. Nemohl bych dávat, kdybych neměl. A já měl vždycky. Vždy, když jsem dřív šel platit další složenku a říkal „já nemám“, tak jsem měl. Měl jsem ty peníze přímo v tu chvíli fyzicky v rukou, ale moje mysl je neviděla. Ona si myslela, že je nemám!

Když jsem si tohle uvědomil, začal jsem se smát. A smál jsem se dlouho, protože jsem se nemohl nabažit té ironie všech lidí, kteří říkají, že nemají, ale přitom každý měsíc drží v rukou a na účtech spoustu peněz. Jenom to otočení přístupu – říct „já mám“ – posílá vesmíru signál, že jste si to uvědomili. A pak k vám začnou peníze proudit v mnohem větší míře. Tak jako ke mně.

A nakonec vám doporučím ještě jednu cestu k opravdu spokojenému životu. Stáhněte si můj e-book no stress SUCCESS s pěti postupy, které vám pomohou jak s penězi, tak s vnitřní spokojeností. Protože rád dávám, dávám vám ho teď úplně zdarma. Vím, že se mi to nakonec vrátí, a věřte, že vše, co dáte, se nakonec vrátí i vám 😉