Klaun v davu aneb jak překročit komfortní zónu

Na cestě za tím, co chceme, musíme často překonávat komfortní zóny. Je to přitom o velkých rozhodnutích stejně jako o drobnostech. A tak jsem se nedávno rozhodl, že překonám věc, které jsem se dlouho bál – projdu se po městě s klaunským nosem. Následnou obohacující zkušenost bych s Vámi chtěl sdílet, a vřele doporučuji, abyste si něco podobného taky zkusili 🙂

Proč nos?

Na herecké škole jsem si zkusil i klaunství. V pár výstupech se mi zadařilo, tenhle směr jsem ale nakonec nenásledoval. Je to vlastně škoda, protože skutečný klaun není hloupý neschopa s trapnými vtipy. Je naopak jako dítě – s čistou duší, upřímný a otevřený.

Základem je upřímnost a prosté vědomé bytí.

Přesně s takovým pocitem jsem se teď chtěl projít mezi lidmi. Ne, že by k tomu byl nutný nos, ale v tomto případě se rekvizita stala prostředkem mé změny. Nemít ho, můžu si být vědomý, jak chci, ale když by pak došlo na konfrontaci s dalšími lidmi, mohl bych snadno zapadnout do systému a reagovat starými naučenými způsoby.

Já ale chtěl vykročit jinam, a nos mi tak pomohl shodit masku, kterou nosím na ulicích, ve veřejné dopravě nebo v obchodě.

Každý zvládne být sám sebou doma, ale mezi druhými na to zapomínáme.

A tak jsem vyšel z domu 🙂

Dal jsem si za cíl mít klaunský nos od dveří našeho paneláku na kraji Prahy do Národní knihovny v centru a zpět. Předem přiznávám, že v knihovně jsem si ho sundal – v hlavě jsem si řekl, že to je „domeček“ této hry, kam se mohu schovat – ale aspoň mám co překonávat příště 🙂

Moment nasazení nosu byl rychlý – uvnitř rostl strach, proto jsem vypnul myšlenky a prostě „to udělal“. Pak jsem vykročil a po chvilce uviděl staršího pána. „Ten žil většinu života v socialismu, snad mi nevynadá,“ nenechala na sebe čekat obava.

„Pán ze socialismu“ si mě ale nevšiml – byl zabraný do vlastních problémů a myslím, že o mně vůbec nevěděl. Ukázalo se, že ta věc na nose, která mi připadala obrovská, asi zas tak velká nebude.

Přes parkoviště jsem pokračoval dál k metru, snažil se příliš nezrychlovat krok, i když mě strach poháněl, jak kdyby do mě bodali. U metra se mi zasmáli tři mladíci, ale v tom smíchu nebyla výčitka ani posměch, prostě je to pobavilo, což bylo vlastně hezké a pozitivní.

Klaun v davu

Cesty MHD jsem se bál skoro nejvíc. Vtipné je, že zrovna tam to bylo asi nejmíň ožehavé. Sedl jsem si a jedna paní na mě sice docela dlouho koukala, ale naprostá většina lidí mě neřešila – dělali si svoje nebo koukali někam „do blba“ jako obvykle.

Na jezdících schodech na Národní třídě přišlo pár posměšků a úšklebků, ale nic, co by trvalo déle jak pár vteřin. Vystoupení z eskalátorů pak přineslo první skutečně krásnou reakci. Procházel tam pán s asi osmiletou holčičkou, která mě viděla a radostně pronesla: „Jéé, tati podívej“. Táta sice nebyl podobně naladěný, ale fascinaci v očích té dívky jsem schopný vidět doteď.

A pak přišla klíčová zkušenost

Jak jsem chodil městem, začínal jsem cítit, kdo z lidí chce uhnout nebo mě ignoruje. Cítil jsem ale také, když to mělo být naopak, což se stalo i v případě pána v monterkách v ulici Na Perštýně.

Už asi z 20 metrů jsem věděl, že tenhle člověk se se mnou bude bavit. Zpětně jsem si uvědomil, že šel jinak než většina kolemjdoucích. Měl volnější a pohodovější krok, byl spíš mírně v záklonu než v předklonu a byl evidentně otevřený světu kolem.

Když jsme se přiblížili na pár metrů, oslovil mě: „Jé, něco vám narostlo“. Pronesl to s upřímností holčičky, kterou jsem potkal dříve, a bylo vidět, že by si klidně i povídal, kdybych se zastavil. Zápasil jsem ale ještě se strachy a tak jsem se prostě jen usmál a šel dál. Podobná věc se mi stala ještě s několika lidmi a VŽDY jsem na nich předem viděl, že budou takto otevření.

Nejde samozřejmě o to, snažit se něco „vyzařovat“. Stane se to samo, když začneme být vědomější, přítomní a otevření vnějšímu světu.

Výsledek

Od doby, co jsem chodil asi hodinu a půl s nosem po městě, jsem začal mít radši lidi, komunikaci s nimi. A když se naladím na ten upřímný pocit, jaký jsem měl při krátkém kontaktu s osmiletou holčičkou a pánem v monterkách, dějí se mi mnohem příjemnější situace a s lidmi kolem vycházím o dost líp.

Proto tvrdím, že zkusit podobnou věc má velký smysl – není to šaškování, ale otevření se strachu i radosti. Doporučuji: Vezměte si hned zítra na cestu do práce nějaký nevšední kus oblečení, doplněk nebo klidně rovnou klaunský nos. Dovíte se o sobě víc, než tušíte. A jako bonus zjistíte, že všechny ty strachy, které máte, nafukujete oproti realitě asi o 90% 🙂