Je vesmír přátelské místo k životu?

Můj život byl skvělý! Žil jsem své vůbec nejradostnější období. A pak se „mi to stalo“, a to ne proto, že by štěstí předtím nebylo skutečné. Ne proto, že každé dobro je po zásluze „potrestáno“. NAOPAK, proto, abych mohl žít JEŠTĚ LÍP.

VŽDYCKY, když se vám děje něco špatného, je to proto, že se do vašeho života dere něco ÚŽASNÉHO

To neznamená, že to v tu chvíli budete vidět. Vaše proměna by nemohla být skutečná, pokud byste věděli: „Tohle je jen chvilkové, a už za týden budu ležet na růžích.“ Kdybyste tohle věděli, tak se nezměníte. Nemáte žádný motiv, žádné PROČ.

Na druhou stranu ve chvíli, kdy se vnitřně rozhodnete, „že to dáte“, což v mnoha případech znamená, „že vůbec půjdete dál“, tak se před vámi otevírají ohromné obzory a začnete postupně víc a víc vnímat, co dobrého vám těžké chvíle a zkoušky mohou přinést.

Konkrétně

Po určitých šamanských ceremoniích se ve mně otevřely věci, které jsem měl mnoho let (ne-li desetiletí) důkladně potlačených ve svém nitru. Ovšem člověku se VŽDY otevře pouze tolik, co je v tu chvíli schopen zvládnout.

Já jsem v posledních letech šel do svého osobního rozvoje velmi upřímně a chtěl jsem konečně přehoupnout určitý zvláštní vnitřní pocit, který mě odrazoval od určitých akcí, od vřelejší komunikace s druhými lidmi, od toho, abych si život „jen tak užíval“…

Zkrátka jsem měl blok, který mi sice umožňoval určitou míru úspěchu a pohody, ale pořád s pocitem, že „ještě nejsem dost šťastný“, a z celého srdce jsem TOUŽIL, abych to překonal a začal být šťastný aspoň z 51%!

Věděl jsem, že když tohle dokážu, můj život půjde už jenom nahoru.

A tak jsem po cestě, zaměřené na RADOST a ŠTĚSTÍ přišel do bodu, kdy jsem to vše chtěl už natrvalo, a šel s tím záměrem do zmíněné ceremonie. Nejde o její průběh, jde o to, co se ve mně mým rozhodnutím OTEVŘELO.

Otevřelo se všechno, co jsem do té doby popíral

I když jsem se měl velmi dobře, netušil jsem, jak hluboké jsou některé rány. Jak jsem se v životě naučil dělat řadu věcí prostě ZE STRACHU. Strachu, že nebudu přijímaný světem, strachu, že nebudu přijímaný svými rodiči, strachu, že vesmír na mě nebude hodný, pokud nebudu hrát určitou roli.

Roli člověka, který je zodpovědný, milý k druhým, cítí povinnost starat se o své blízké, je vzdělaný a projevuje se na úrovni, neobléká se jak vagabund, a těžké a nepříjemné věci zvládá s lehkostí a nedělá si z nich velkou hlavu.

Kdo by takového člověka neměl rád?

ON SÁM

Jedna věc je, pokud se některé z výše uvedených vlastností vyvinou, protože člověk došel po zkušenostech k závěru, že tohle opravdu chce, že se mu líbí být takový. Ale když je takový bez šance být sám sebou, když ho od malička domestikují, až má strach projevovat svou přirozenost a radši rovnou zapadne do všech těch škatulek „co se sluší“ – pak začíná problém.

Tenhle člověk se pak může i nenávidět, a zaryje si do podvědomí hluboké vnitřní drama: „Být sám sebou? Ne. Budu takový, jakého mě chtějí vidět druzí, abych přežil a měl šanci na lásku.“

Co je vtipné – ten člověk pak nebude hodný a zodpovědný pořád. Bude takový jen do té míry, pokud má pocit, že mu to dává zpět uznání a lásku druhých. Pokud se ale objeví vedle někoho, kdo nechce následovat jeho životní postoj, začne ho citově vydírat, chovat se násilně nebo jako oběť. Protože to neumí jinak – všechno, co si v životě vybudoval, stojí na tom, že se snaží od druhých získat lásku skrze vybrané chování.

Uvnitř ale žije hluboké drama. Dřív bylo běžné, že se lidi drželi „na uzdě“ tak moc, že musela propuknout těžká nemoc nebo událost, která jediná měla šanci je změnit. I přesto mnozí nechtěli a radši do sebe cpali léky, umírali nebo utíkali – cokoli kromě změny.

Řešení?

Je proto pochopitelné, že současná generace má co dělat, aby tenhle po staletí předávaný model chování změnila.

Zpět ke mně

Když jsem učinil rozhodnutí žít štěstí naplno a vrátit se ke svému pravému Já, přišla asi nejnáročnější zkušenost v mém životě. Někdy fyzicky, jindy psychicky, jsem v sobě začal cítit velké napětí, a to gradovalo tak moc a tak dlouho, že mé běžné „osobněrozvojové postupy“ přestaly fungovat. Prostě jsem propadl negativním myšlenkám a strachu.

Jakoby se můj „malý zvláštní pocit, že mi něco v životě brání“ začal zvětšovat a z pod malinké kry na povrchu moře se začal vynořovat mohutný ledovec plný zloby, strachu, smutku a zoufalství.

Během čtyř měsíců jsem postupně prožil hlubokou beznaděj, pocit, že nic ve vesmíru nemá smysl a vše je zlé. Pak jsem měl různé dílčí strachy – od obav z rozpadu vztahu a toho, že přijdu o rodinu, po to, že přijdu o všechny hmotné statky, že si zničím zdraví, že miluji někoho jiného, koho ale zároveň vůbec nechci, že mám symptomy nejrůznějších fatálních nemocí, že neovládám svůj život, že jsem na světě absolutně sám, atd. atd. …

Vždycky se ale také objevovaly záblesky toho, že věci mají smysl a že nejsem sám.

Že existuje dobro a láska a že mi jsou nablízku. Jen to chtělo vytrvat a přijmout, že věci už prostě nebudou „jako dřív“.

Protože upřímně – nemá smysl, aby věci byly „jako dřív“. PROČ žít peklo, o kterém nevíte, že je to peklo (a máte jen drobný nepatrný pocit, že vám „něco ke štěstí brání“), když můžete s upřímností přijímat svou očistu a u toho víc a víc VIDĚT, že jdete za světlem. Že svůj život zlepšujete, a že poprvé od útlého dětství jste zase schopní se cítit opravdu sví a srdeční.

Divokost léčí

Po prvních týdnech, kdy jsem se musel pořád dokola odevzdávat Bohu a vesmíru (nic jiného mi nezbývalo a bylo to to nejvíc, co jsem v tu chvíli mohl udělat), jsem se dostal do fáze, kdy mě sžíraly ty „praktičtější“ strachy. Tehdy mi pomohla jedna věc:

Šel jsem do prázdné místnosti, chvíli jen klidně seděl, a postupně nechal přicházet vše, co potřebovalo. Když se objevila bolest, prožil jsem jí. Když se objevil vztek a potřeba mlátit, vymlátil jsem to (do matrací). Když se objevil žal a zármutek, plakal jsem. Když jsem si musel přiznat něco, co jsem nechtěl, trápilo mě to tak dlouho, dokud jsem si to nepřiznal.

Byla to totální očista a já se cítil vlastně živější a silnější, než dřív. Ale zároveň žádné racionální soudy nebo dohady nefungovaly. Neměl jsem tušení, kdy to skončí, zda to nejhorší už mám za sebou, nebo jak bude vypadat můj život dál, nevěděl jsem prostě VŮBEC NIC.

Mezi různými projevy jsem často divoce TANČIL, třásl se a ZPÍVAL v neznámých jazycích a intonacích. Taky jsem nadával a byl nějakou dobu MNOHEM vzteklejší. O to víc jsem se ale naučil, kde jsou MÉ VLASTNÍ (nikoli společností dané) hranice – kdy já chci ještě na druhé být naštvaný a projevovat to, a kdy se mi to už nelíbí, protože jako čistá a divoká bytost, kterou jsem, netoužím ubližovat svým bližním.

Divokost je ve skutečnosti DAR. Poznání života takového, jaký je, bez obalu a rukaviček. A právě projevování divokosti vede k PRAVÉ zodpovědnosti – sám za sebe, za to, co vnitřně chci a nechci.

Nic takového nás ve škole neučí. Ne doopravdy. Naopak nás systematicky omezují v projevování naší pravé podstaty. Všichni se bojí, že se pozabíjíme a vzájemně si ublížíme. A proč se bojí? Protože sami žijí ve strachu, že svět je špatný. Nerozhodli se přijmout vnitřní stanovisko, že VESMÍR JE PŘÁTELSKÉ MÍSTO.

A to je jediný lék

Jak to mohu tak sebevědomě tvrdit?

Protože po tom, co jsem se dostal od nejtěžších stavů ve svém vědomém životě, do situace, kdy je mi (ne zase, ale konečně) opravdu dobře, po tomhle vím, že mé štěstí nebo neštěstí závisí JEDINĚ na tom, jak se rozhodnu dívat na svět:

Jestli myslím, že je to dobré nebo špatné místo.

Já z celého srdce věřím, že svět je dobrý. Vím, že jsme každý úžasná jedinečná bytost, plná lásky a pozitivních očekávání.

Vím, že život nikdy nekončí, a že to, jak bude vypadat, závisí na tom, o čem jsme vnitřně přesvědčení.

A vím, že jsou chvíle, kdy má člověk chuť se vážně na všechnno vykašlat. A přesto – když se odevzdáte (to znamená, že dáte najevo aspoň naději, že vyšší síly to myslí dobře a jsou ochotné se o vás postarat), a když se rozhodnete, že ty dobré věci za to stojí, tehdy jste na tom líp, než kdy dřív.

To je cílem všech náročných situací. Pomoci vám překonat vnitřní bloky a uvolnit tak cestu skutečnému dobru, které neustále přichází, a na které se naladíte svým rozhodnutím.

A proto: Jste rozhodnutí říct, že svět je dobrý?

P. S. Po všech těch zkušenostech tu chci být ještě víc než dřív i pro druhé na jejich cestě k divokosti a pravému Já. Proto jsem vyzvořil intenzivní kurz Zamiluj se do života, kdy každému, kdo se odhodlá, rád poskytnu velikou podporu a inspiraci pro růst ke štěstí a radosti. Ostatně podívejte se TADY>>