Základní podmínka spokojeného života

Ať už se člověk chce věnovat duchovnímu růstu nebo mít jenom klidné odpoledne, nachází kolem spoustu rušitelů. A jedna věc je všechny pojí: negativní emoce. Emoce jsou přitom „věc“ krásná – dělají z nás lidi. Ale právě protože k nám neodmyslitelně patří, jsou také hojně zneužívány – médii, státem, druhými lidmi… Jeden příklad, jak je začít používat (a nenechat se zneužívat 🙂 ) uvádím v tomto článku.

Je pondělí odpoledne a oba se svojí ženou pracujeme na noteboocích. Žena potřebovala na email přes seznam.cz, a než se mail otevřel, samozřejmě viděla nějakou mediální zprávu. „Nemají žádnou tragédii, co by tam dali teď, tak tam dají aspoň tu 7 let starou,“ slyším.

„Přesně,“ došlo mi. Že se média živí vyvoláváním emocí – obav, strachů, předsudků, pomluv a laciného humoru – to tak nějak všichni víme. Ale proč na to lidé letí a proč jsem takovými zprávami žil léta i já (přestože nečtu Blesk a Aha), to mi došlo až v tu chvíli.

Člověk se živí emocemi

Můžeme se soustředit na přítomný okamžik a prožívat ho plně. Anebo můžeme být donucení ten okamžik prožít něčím zvenku – strachem, bolestí, nějakou negativní emocí.

Negativními emocemi jsme totiž strháváni a dáváme jim velkou pozornost, zatímco na ty pozitivní se potřebujeme soustředit vědoměji, abychom je prožili se stejnou intenzitou. Tak se stává, že nám mediální plátky předkládají tragédie – abychom si tato média vybrali a zapamatovali. Abychom je chtěli. A abychom se na nich stali závislými.

Většina lidí nečte Financial Times, to je spíš pro analytické a praktičtěji zaměřené povahy. Spousta lidí ale čte bulvár. Proč? Protože je to živí. Ne finančně, duševně!

Kvalita takové stravy je špatná, ale má silný emoční otisk – něco si u toho zkrátka zažijeme. A proto to vyhledáváme znovu a znovu, když nevíme, co bychom zrovna dělali…

Neříkám ale, že média, která jsou kritická a analytická, jsou lepší. Všechna média jsou dnes bohužel spíš negativní – zpracovávají negativní témata. Ty „velké“ události, které jsou pro duši spíš malé, ale zato se dobře zaryjí do paměti a zabodnou do srdce.

Já ale preferuji číst, poslouchat a sledovat to, co mě inspiruje.

Než na zprávy, se dnes radši podívám z okna

Osm let jsem na internetu několikrát denně procházel desítky médií ve čtyřech jazycích – abych byl „v obraze“ a mohl posoudit dění ve společnosti a ve světě. Teď doufám, že to do konce života stačilo. Byl to zbytečný čas, protože jsem mohl místo toho načerpávat pozitivní emoce.

 Vždycky jde začít. Jen trochu trvá zbavit se závislostí…

Přiznám se, že pro mě prvních pár dnů bez zpráv byl (jakkoli nemám rád tohle slovo) boj. Po deseti dnech jsem to zvládal s větším klidem, ale občas jsem do vyhledávače stále ještě omylem napsal adresu nějakého zpravodajství. Po měsíci už byla „odvykačka“ skoro za mnou a po třech měsících se cítím vyléčen.

Stane se, že nějakou zprávu na některém serveru uvidím, a ty „důležitější“ se ke mně stejně donesou přes známé, facebooky a podobně. Ale už vím, že to je jen emoční šum, a ten smysluplný život leží jinde.

Je to maličko náročnější, než podléhat zprávám, ale je to odměňující, protože to přináší radost a štěstí, které mohu prožívat tady a teď.

Něčím ale člověk živ být musí, takže se nedivím lidem, kteří propadají médiím nebo zastrašování z jiných zdrojů. Nejde žít ve vakuu, a když se vědomě nesnažíme o duchovní růst, protože jsme prostě příliš unavení povinnostmi, tak „vypínáme“ – u přísunu emocí ze zdrojů, které jsou nám nejblíž.

Prostě „vypneme“ a čteme „ten podvedl tohohle“,  nebo posloucháme, že „támhle se stala taková a maková nešťastná událost“. Prožijeme strach, bolest, a pak se ještě víc upneme do svého hnízda a tiše se schoulíme.

Místo toho se můžeme s úsměvem procházet venku, a bude-li úsměv upřímný, brzy se nám dostane těch několika odvetných hezkých setkání.

Možná si s někým o něčem pěkném popovídáme, možná mě někdo potěší nějakou drobností. Od chvíle, co jsem „vypnul“ zprávy a s úsměvem zdravím lidi kolem, 9 z 10 reakcí okolí na mě je pozitivní.

Ty světy jsou od sebe vzdálené jen milimetry, ale jsou to skutečně dvě různé reality – svět štěstí a svět ustaranosti. Je jen o nás, na co se zaměříme.

Takže musíme-li být něčím živi, doporučuji (a to je podle mě ta základní podmínka spokojeného života) být živi pozitivními emocemi, a povznést se nad věci, kterými smysluplně žít nejde. V mém případě to znamenalo povznést se nad média, politiku, „nebezpečí“, která se mi můžou přihodit na ulici, a ničeho nelituji ani se nebojím, že o něco z tohoto světa přijdu.

Protože zatím získám: radost, štěstí, pohodu.

A za pochodu se učím: žít vědomě a hledat v sobě a okolí to, co má smysl 🙂