Jak žít svůj sen 1. Ulovte úsměv s Karlem Fořtem

Rozhodl jsem se zpracovat sérii inspirativních příběhů o úspěchu z českého prostředí. Cesty úspěchu jsou totiž krásná věc, zní ale často vzdáleně a nakonec si stejně každý chceme odnést hlavně to, co je blízké nám – co právě nám pomůže s plněním snů. Skrze tyto rozhovory se teď můžete setkat s osobnostmi, které dosáhly svého snu, a nechat se inspirovat – jak jít za svými cíli, dosáhnout jich, a potom s tím také denně žít.

K nápadu na rozhovory mě inspiroval fotograf Karel Fořt, od kterého mi shodou náhod přišel email s nabídkou portrétových fotek. Portfolio bylo skvělé, klikl jsem na stránky, jedním dechem přečetl životní příběh, a v tu ránu věděl, že se s ním chci setkat. Kromě toho, že mi vytvořil několik skvělých portrétů, mě nadchnul tím, jakou cestu ušel. První rozhovor proto přináším právě s Karlem.

Na rozdíl od řady lidí sis neřekl, že kvůli fotografování chceš vystudovat školu a získat kontakty. Naopak jsi do toho „skočil“ po letech práce v kanceláři. Co tě k tomu vedlo a jaká byla ta cesta z korporátního sektoru k podnikání jako fotograf?

Jedním slovem nečekaná. Studovat fotografii mě na začátku ani nenapadlo, protože jsem se vždycky snažil přemýšlet „prakticky“. Po střední jsem měl sice pár oborů, které se mi líbily, jako třeba scénáristika, ale upřednostnil jsem praxi a našel si hned na inzerát práci. Pak jsem dálkově vystudoval ekonomii a marketing, ale to bylo pořád to moje praktické já.

V jakém oboru?

Zjednodušeně řečeno jsem prodával hudební práva. Jedna z důležitých vlastností, kterou jsem jako obchodník využíval, je mít rád lidi, což mi ohromně pomáhá i při focení. V té práci jsem vydržel 10 let, a asi někdy v polovině jsem si koupil první „velkej“ foťák. Začal jsem nadšeně chodit fotit koncerty a další události, přirozeně zadarmo.

A pak mi z jednoho prostoru zavolali, jestli pro ně můžu nafotit akci. Já zrovna neměl čas, tak jsem chtěl odmítnout, ale oni na to, že mě chtějí zaplatit.

Tehdy jsem si uvědomil, že dělám něco, co se někomu líbí, vydělám si tím peníze a ještě mě to baví.

Dočetl jsem se na tvém blogu, že tě v té době také ovlivnila kniha Timothy Ferrise 4hodinový pracovní týden.

Ano, to byl další krok. Na pracovní cestě v Istanbulu jsem četl tuhle knihu, která mě absolutně uchvátila. To, co psal, už nebylo tak jednoduché uvést v praxi, ale odhodlal jsem se, šel za svými šéfy a požádal je o zkrácení úvazku. Z osmi hodin denně jsem najednou pracoval šest, a měl tak víc času řešit, co v životě chci.

V té době jsem se taky seznámil s vynikajícím fotografem Lukášem Hanuskem. Bylo to na mé svatbě a jak to tak bývá, kolem fotografa se udělal hlouček zvědavců, kteří se vyptávali – na co fotí, jaké má vybavení, jak funguje. On na to řekl jenom: „To já nevím, ono to prostě hezky fotí.“ A s odstupem času musím říct, že měl pravdu (přestože dobře věděl, jaké má vybavení 🙂 ).

Od Lukáše jsem zjistil, že focení není jen o tom cvaknutí, ale také o procesu po samotném focení. Všechno jsem se začal učit, v hlavě měl věci rozmyšlené – jak to bude dál s prací, focením, se životem. A v tu chvíli se zničehonic můj domeček z karet sesypal – dostal jsem rakovinu.

Spousta lidí říká, že se jim to stalo, aby jim to něco ukázalo, aby tolik nepracovali nebo se víc věnovali rodině nebo něco změnili v sobě. Ani s odstupem několika let nemůžu říct, že já na svůj důvod už přišel. Asi je ještě brzo.

A ta zkušenost tě neposunula? Třeba Lance Armstrong taky šel za svým už před rakovinou, ale v průběhu nemoci si tolikrát v hlavě přehrával vítězství na Tour de France, že to pak dokázal. Sám říkal, že bez té zkušenosti by neměl takové odhodlání.

Nevím, nakolik bych byl před onemocněním rázný v uskutečňování snů, ale skočil jsem do těch věcí po hlavě už předtím. Co jsem si z toho spíš odnesl, bylo setkání se smrtí. Vědomí, že může přijít kdykoliv a že si tam peníze s sebou člověk nevezme. Zjistil jsem taky, že nemám stovky kamarádů, ale jen několik. Teď si díky tomu víc uvědomuji, jaké lidi chci mít ve svém životě.

Focení se ale pak rozjelo, že?

Focení se rozjelo. Začátky byly – hlavně fyzicky – náročnější, než jsem myslel. Je to samozřejmě i sranda a krásná věc, ale fotit třeba svatbu a být 12-14 hodin na nohou, neustále ve střehu, aby člověk o nic důležitého nepřišel, to není jen tak.

Už vím, že není kam spěchat

Dostane se ale člověk časem do stavu, kdy už nemusí vynakládat tolik úsilí? Získáš určitou intuici a vnitřní naladění, díky kterému zachytíš ty správné momenty, aniž bys musel celou dobu pobíhat a cvakat?

Ano, po několika sezónách už vím, že není kam spěchat. On když člověk fotí desetitisíce fotek ročně, tak technické záležitosti dostane do krve. Já dnes řeším už převážně kompozici, výrazy a emoce.

Co mě zajímá – když jsme fotili spolu, tak jsi ze mě opravdu dostal přesně ty emoce a sdělení, které jsem na fotkách chtěl. Když jsem viděl první výběr asi 70 fotek, víc než polovina mi přišla skvělá, a to jsem chtěl 3! Máš nějaký způsob, jak z lidí dostat autenticitu?

Pomáhá mi, že jsem dřív dělal obchodníka. Baví mě si s lidmi povídat, trávit spolu čas. V tom se ale liší focení reportáží, jako třeba ze svatby, a focení portrétů. U reportáží se snažím být neviditelný a zachycovat lidi, kteří o mně nevědí – ideálně z dálky na dlouhý objektiv. Chci je zastihnout takové, jací jsou.

U portrétu tohle nejde, a proto s nimi naopak mluvím. Je to jako u zubaře – ten člověka uklidňuje tím, že mu říká, co dělá: „Teď se dotknu vaší stoličky na pravé straně“. Já dělám to samé: „Teď nastavím světla, vyzkouším blesk, a pak pojedeme naostro.“ Občas je to finta a podaří se udělat super fotky ještě dřív, než si člověk myslí, že začínáme. Ale obecně si s lidmi hlavně povídám.

Co pomáhá přirozenosti?

Úsměv. A většina lidí se smát bojí! Přitom se všem líbí fotky usměvavých lidí.

Přirozeně se usmát na objektiv bývá problém většiny lidí.

Můj kamarád Vojta Hurych jednou řekl, že jsme lovci úsměvů. A je to pravda. Dnes když vidím konverzaci několika lidí, tak jsem schopný hned odhadnout, jestli se baví o něčem veselém, a že se všichni třeba do 5 vteřin usmějí. Dá se to rychle poznat podle výrazů, a navíc existuje takové pravidlo, že když někdo něco řekne, tak se ostatní lehce usmějí a potvrdí tím, že ho slyšeli a přijali, co říká.

V tuto chvíli se tedy živíš jako lovec úsměvů. Jaké jsou tvé další plány?

Práce na uživení mám teď dostatek – fotím hlavně reportáže, kapely, divadla a portréty. Musím ale přiznat, že bojuju s balancem mezi pracovním a osobním životem. Nejtěžší na tom je, vypnout hlavu. Když jsem dřív jako zaměstnanec zaklapl počítač a odešel z kanceláře, bylo to dobré. Ale teď mám práci hlavně ve svojí hlavě, a to se těžko vypíná.

Další věc je kolektiv. Práce fotografa je docela samotářská – nejen to focení, ale taky následná úprava. Uvažuji proto zas o částečném úvazku jako obchodník – především kvůli většímu kontaktu s lidmi.

Ještě mi řekni – když jsi předtím dělal v oblasti hudebních práv a focení měl jako koníček, máš nějaký velký koníček teď, když fotíš profesionálně?

Moje největší láska je hudba – jsem zpěvák a baskytarista. Mám několik hudebních projektů, do kterých promítám svoje sny, třeba The DOKK nebo Acoustic A-Team, což mi vynahrazuje práci v kolektivu. Hraju a zpívám ještě v několika dalších, takže najít ten časový balanc je pořád fuška, ale stojí to za to.

Já ti děkuji za rozhovor, a těm, kdo by stál o Karlovy úžasné fotky anebo o ještě hlubší zabroušení do jeho příběhu, doporučím stránky https://www.atelierfort.cz/ nebo Karlův článek, který mě inspiroval – Jak jsem se stal fotografem.

 

GALERIE

Alexej Byček
Pomáhám lidem najít rovnováhu. Mezi vnějšími výsledky a vnitřním klidem. Mezi časem pro druhé a časem pro sebe. Předávám ale jen takové postupy, se kterými pocítíte změnu okamžitě. Změna se totiž děje buď teď, anebo nikdy.

Alex je kouč a motivační řečník. Je autorem řady seminářů a online programů, nejúspěšněji kurzu Zamiluj se do života. Více o Alexovi si přečtěte tady >>

Komentáře
  • Intenzivní webinář ZDARMA

    Přestaňte se motat v kruhu pozitivních a negativních emocí a jednou provždy překonejte vnitřní bloky, které vás brzdí!

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky